Sračkomlení

Prázdniny uběhly jako voda a je tu zase ta depresivní neděle u které víte, že po ní bude následovat školní týden. Nad mojí aristokratickou hlavou se vznáší Damoklův meč v podobě hrozby Milana Mašáta o nutnosti udělat si referát. Dělám ho jen 57 minut a tuším, že to bude úspěch. Přes lonské fiasko s Caligulou jsem si sebou natolik jistý, že si ho po sobě ani nepřečtu.
Navíc je 19h a já vyrážim na hlavák, kde se utká FK Viktoria Cigošov s mojí spartičkou. Na tento romský stadion nemám dobré vzpomínky, 3 zápasy 3 prohry (Chmel, ACS, repre Bulharska U19). Přesto mě jaksi přitahuje jeho bezbřehý amatérismus reprezentovaný toi toi hajzly a plastovými přenosnými pisoáry, maskotem Viktorie (Alf navlečený do pruhovaného dresu) a bohémem švancarou. Byly časy, kdy si Sparta vytvořila 7 golovek, aniž by jich soupeři povolila 6. Přesto po luxusní výhře vychutnané uprostřed tvrdého jádra FKVŽ usínám okolo pulnoci. Ve 2 ráno stále usínám. Ve 3 ráno si dám prášek a v 6 ráno vstávám.
Nějak se necítím, ale Márty to mít nechce a já se cítím po 3 hodinách spánku malátný a nestíhám říci Mašátovi at jde do pyče, že nechci. Začátek je dobrý, Konva si dělá zápisky a zbytek třídy spí. Potom začíná vzduch hrát na neúnavný otravný flašinet jménem Bára, mnou hozená křída míjí cíl a už to jede. Naštěstí už je za mnou relativita a já se tak můžu věnovat pikantnostem z Albertova života, které po mně tolik chtěl Milan při zadávání referátu. Slovní spojení obsluhovat tamburínu při zpěvu srbských národních písní je zcela tradiční českou vazbou pro člověka v pondělí v 8:40. Ale vám se to nějak nezdá...
Den končí zcela trapným obviněným konzumenta žlutého sněhu na adresu našeho maskota, všichni přece víme, že on mu tam SÁM ty papery podstrčil. Ota Hybner zpívá o GPC Chip and Dale a to už je i na mě moc...